Přistání odpolední frekvence Air Ostrava/ČSA z Ostravy na dráze 24. V šikmo dopadajících paprscích slunce v půl čtvrté odpoledne prosvítá označení prvního provozovatele letounu, švýcarského Crossairu.
První poválečný Junkers, od začátku koncipovaný jako dopravní nebo služební, zalétaný v roce 1919. Navazoval na předchozí J12, který byl spíše modifikací bitevního J10 vybavenou kabinou pro cestující.
Je všeobecně považovaný za první moderní dopravní letoun na světě. Byl to celokovový samonosný dolnoplošník s uzavřenou kabinou pro cestující, se sedadly vybavenými bezpečnostními pásy.
Měl samozřejmě dobový pevný podvozek, byl potažen duralovým vlnitým plechem, měl pevnou dřevěnou vrtuli a mohl být poháněný různými motory, nejčastěji verzemi Mercedes DIII, BMW nebo Junkers o výkonu 160-230 koňských sil (119-172 kW). Byl koncipován pro 6 osob. Zadní kabina vybavená vstupními dveřmi pojala 4 cestující (případně 2 cestující a stůl v některých služebních verzích). V přední kabině seděli 2 piloti, případně vlevo pilot a vedle něj pátý cestující. Pilotní kabina nebyla zasklená, pouze vybavená malými větrnými štítky. Letoun tedy neměl problém s výhledem ani s odledováním čelního skla.
V Německu a v Sovětském svazu bylo do roku 1929 vyrobeno celkem 322 letounů. 20 kusů bylo zabaveno jako válečné reparace a předáno Velké Británii (6 kusů), Belgii (2), Itálii (5) a Francii (7).
Vystavený originál (pravděpodobně výr. č. 609), poháněný motorem BMW IIIa o 180 koňských silách (134 kW), je právě jedním ze zabavených francouzských exemplářů. Nenese žádnou registraci.
Junkers J9 byl odvozen od předchozího zamýšleného stíhacího J7, vyvinutého z vlastní iniciativy Huga Junkerse, vyrobeného v jediném exempláři v roce 1917. Jednalo se o první celokovový samonosný stíhací jednoplošník na světě. V březnu 1918 byly objednány 3 zkušební prototypy pod označením J9. Už za měsíc, v dubnu 1918 byl dokončen první letoun, který byl v květnu předán Inspektion der Fliegertruppen (Idflieg) ke zkouškám. Letoun byl vybaven motorem Mercedes DIII o 160 koňských silách (119 kW) a vyzbrojen 2 synchronizovanými kulomety, umístěnými před kabinou pilota (chybějícími na vystaveném exempláři). Během testů prokázal dobré výkony, ovšem neobstál v obratnosti. Zvažovalo se ničení balonů nebo využití v námořním letectvu. Bylo vyrobeno 47 (40?) kusů oficiálně označených Junkers D.I. Bojové použití za 1. Světové války není potvrzeno. Své uplatnění nalezly samonosné stíhací dolnoplošníky až po dalších cirka dvaceti letech. Po válce byl tento typ nasazen u Geschwader Sachsenburg k potlačování rudých ve Finsku a pobaltských zemích.
Jediný zachovalý exemplář byl přidělen k námořnímu letectvu v okupovaných Flandrech. Po válce byl zkoumán Angličany, zařazen k belgickému letectvu a posléze v roce 1921 zaslán do Francie k testování do Section technique de l´Aeronautique (STA) v Paříži. V 70. letech byl restaurován a od roku 1974 je vystaven v muzeu na letišti Le Bourget.
